11/16/2013

akademie


Mám strašně dobrou náladu, víte, takovou žhavou. Přemýšlela jsem. Víte, občas i přemýšlím, někdy dokonce až moc a proto pak nemám sílu na myšlení v momentě, kdy bych vážně měla. Třeba nad matikou. A když už jsem tak přemýšlela, došla jsem k názoru, že pořád říkám, co všechno bych nejraději vyzkoušela, ale i přesto, že to myslím vážně, se k tomu nedostanu. Je v tom možná strach z neschopnosti, řekla bych.

Vždycky, když jsem viděla film o tanci a nebo nějaké vystoupení Kači nebo Laury, tak jsem to chtěla zkusit, aspoň zkusit. Proč taky ne, že ano. Když se člověk při hudbě odváže, tak ho to vždycky vtáhne.. a né, že ne. Netuším, jestli se k tomu někdy dostanu, možná jednou, who knows. Vždycky jsem si říkala, že je příliš pozdě, ale myslím, že nám celé okolí dokazuje, že nikdy není příliš pozdě. Dobře, stává se ze mně filozof, takže je na čase trochu ubrat. 

Nevím, kde loni vzala babča vidinu, že jsem schopná práce se šicím strojem, ale jeden mi koupila a prozatím leží v hordě prachu a i přesto, že jsem měla velké plány, tak z toho sešlo. Klasika. Včera jsem viděla ve škole kluka, který háčkoval čepici, nevěřila jsem vlastním očím. A řekla jsem si, že když může on, já můžu taky. A tak jsem se dostala k tomu, že si jdu příští týden pro látku a budu se snažit navázat nějaký ten vztah onym pekelným strojem. Tak kdo ví, možná, že přeskočí jiskra (hehe).

 Vždycky jsem chtěla jít do sborku, ale nikdy jsem nebyla ten typ, co by do toho vlítl sám od sebe. Nakonec jsem se dozvěděla, že tam jde kámoška, a tak se ve mně automaticky ozvala ta nebojácná Tera se slovy jdu taky, a tak jsem tam. Abych řekla pravdu, tak si vlastně ani nedokážu představit, že bych tam nebyla. Tolik legrace, skvělých lidí a překvapení. Je to vážně skvělé místo. Možná nejsme tak sehraní jako Glee club a nesedáváme spolu na obědech, ale i tak jsme boží. A to nám nikdo neveme. 

A vzhledem k tomu, že jsme dneska měli v kulturáku výročí školy, kde jsme zpívali, tak máme i to památeční foto s holkami ze třídy. A jednu taky z předešlého dny, kdy jsem měla tu čest poslechnout si Alberta Černého z Charlie Straight. Světe div se, ale on studoval na našem gymplu. A byl by hřích ji sem nedat, když už ji mám. Sice nejsem nějaká jeho žhavá fanynka (třeba jako naše Katic), ale proč se s ním nevyfotit, když už vlastně nebude další možnost, že ano. 


Jsme kočičáci, my víme. Tak zase příště. ;-)


1 komentář:

  1. Doufám, že s tím strojem nějaká ta jiskra přeskočí, bylo by to moc fajn :) kreativity není nikdy dost, ale hlavně, ať ta jiskra nezajistí vyhoření domu. :D
    Hohooo, s ním bych brala fotku hned už jen pro ten jeho kukuč!! :D Všem vám to tam sluší. :)

    OdpovědětVymazat