11/23/2013

for the future


Tak jsem zase zpátky. Za posledních 48 hodin se toho stalo tolik, že nevím, jestli to všechno vtěsnám do tohohle článku. Ale k věci. Vzhledem k tomu, že jsme včera (pátek?) psali čtvrtletku z matiky a já (jak všichni moc dobře ví) nejsem matematik od přírody, byl pro mně čtvrtek hodně studijní den, vlastně noc.  Něco málo po půlnoci jsem to zalomila a zamířila do postele, jenže uběhla půlhodina, pak hodina a já byla pořád vzhůru. Nervy hold pracovaly. Ráno jsem vstávala později, takže to neplánované ponocování na mně nemělo příliš velký vliv.

Na osmou jsem zamířila s mamkou k zubařce. Ale to víte, čekáte, i když jste objednaní. Moje zubařka sice není zrovna nějaká mladice, ale povídá se s ní naprosto suprově, její asistentka je dokonce babička jednoho kluka z áčka, takže se často bavíme o naší škole, budoucnosti, pak to přejde k politice, zdravotnictví a nakonec to vždycky skončí u vyměňování receptů (teď byla řeč o cukroví, jen pro efekt). 

Do školy jsem přišla až na třetí hodinu, jak říkám, nikdy nepodceňujte zubařky. Měla jsem před sebou hodinu základních společenských věd a špáninu, obě hodiny jsem věnovala opakování na čtvrtletku. A teď vzdejme hold naší Nidze, která mi vysvětlila výroky během třech minut. Jenže čas plynul a byla tu matika, poslední páteční hodina. Už jen to vypovídá o tom, že štěstí po boku nenajdeme. Nevím jak, ale podařilo se mi vypočítat nevypočitatelné a nevypočítat vypočitatelné, a ták. Však to znáte. Z testu mám dobrý pocit, takže za pět. Tak zlé by to být nemuselo, letos opravdu ne. Ale nechci být pak zklamaná, takže nepředbíhám. 

Po škole jsem měla plány s Laurou, takové to slovan-rande, jenže zrádci se vozí autíčky, to jó. Takže se Marťa chytla příležitosti a odtáhla mně do útrob knihkupectví, kde jsme obdivovaly diáře od Albiho, to víte, těžká láska. Pak jsem volala mému řidiči, abych zjistila, v kolik mně vyzvedne. Ona mi mamka řekla, že do deseti minut opustí kancelář. Určitě tomu všichni věříme. Hodinu na to jsem za ní došla, vykecávala se se ségrou přes mobil, to by ji šlo. Ale já si přece nebudu stěžovat, mám ji přečtenou, ta by těch deset minut nedodržela ani kdyby z nebe kladiva padaly. 

Když už jsem se dostala domů, a to víte - pes ve dveřích, teplo domova, poníci a růžová duha - víkend. Naklusala jsem do pokoje s chutí učit se, běžela jsem za vidinou těch úžasných fyzikálních příkladů. Jenže co to, rázem mně postel strhla do zajetí a proti mé vůli držela dobré tři hodiny, ne-li víc. No není ten život tak nespravedlivý? Řekněte sami. 

Přesně v sedm večer jsem byla vysvobozena, podívala jsem se na mobil a vidím, že mi píše Nigga. Náš rozhovor si můžete přečíst zde. Celá domluva trvala deset minut, pak jsem se jen upravila před zrcadlem a osmnáct minut po sedmé jsme vyjeli do města. Před kinem jsem si vyšlapávala místečko a co to nevidím. Laura s Kačou si to ke mně vykračovaly. Laurka šla do kina a Kača ji tam doprovodila, protože si to mířily přímo z čajovny. Holky mi dělaly společnost mezitím, co jsem čekala na příchod Niggy. Všichni víme, že společenské pozdní příchody jsou prostě společenské pozdní příchody, ale přijít osm minut před začátkem filmu? Toto je realita slečny (popřípadě chlapci). Běžely jsme si koupit lístky, naše konečné složení; Nigga, Kyzek, Tutek, Tutek mladší, Kyzkova sestřenka a já. Někde opodál byla i Laura a její společnost, ale to bylo čistě neplánované setkání. Vzhledem k tomu, že film je od dvanácti a tutkův brácha je rozhodně mladší a asi tak dvakrát menší než já, byl trochu problém s vchodem do kina, ale zachovali jsme klid a tutkového psychicky dokonalého bratra s námi do sálu pustili. Myslím, že by bylo na místě dodat, že já ani Nigga jsme neviděly první díl a neměly jsme ani šajna o tom, co nás čeká. Proto jsme opět zachovaly klid, z počátku zazmatkovaly (zejména já) a potom jen seděly a vyměňovaly si pohledy typu "na co jsme to sakra šly?!". Po shlédnutí filmu jsme se ale shodly na tom, že to bylo awesome a že se už teď těšíme na to, jak za rok půjdeme na již v pořadí třetí díl Hunger games. Kino skončilo o půl jedenácté a my si to pak zamířily do restaurace na Mojito, velmi nečekané. O pár stolů dál seděl náš spolužák, který šel pravděpodobně z basketu a u vedlejšího stolu seděla čtveřice postarších čtyřicátníků, které jsem označila po odposlechu pár rozhovorů na něco podobajícímu se třineckým plejbojům ve středních letech. Pořád se na nás dívali, začínala jsem se jich bát. Ale zachránily jsme situaci tím, že jsme kolem půl dvanácté opustily restauraci, rozloučily se a každá si to šla svou cestou.

Jenže to by nebylo vše! Zavolala jsem taťkovi, který už spal (jups), aby mně vyzvedl. Řekl, ať zavolám bráchovi, který měl stužkovák a domluvím se s ním, kdy nás má vyzvednout. Nakonec jsem skončila na bráchově stužkováku a popovídala si s Dohnou (mou tělocvikářkou). Pravda, nasmála jsem se. Ale vzhledem k tomu, že tenhle článek nepatří mezi ty kratší, nebudu se rozepisovat do detailů.

Něco po půl jedné jsem byla doma. S tátou jsme cestou domů v autě mluvili jen o hokeji. Taková rutina. Jenže byla jistá věc, která mně trápila. Mně teda trápí hodně věcí, ale zrovna včera (dnes nad ránem?) to byla ta jediná. A to, že jsem neviděla první díl Hunger games. Asi víte, co následovalo. Večerní pyjama-party s bráchou, psem a tousty - a hlavně sledování prvního dílu. Máme ho na exterňáku, takže nenásledovalo žádné zdržování se stahováním. Skoukli jsme to a musím říct, že dvojka předčila jedničku, což se převážně nestává a sakra dík, že tomu tak je! (Ale stejně se na to Niggo podívej). Do postele jsem zalehla těsně před pátou, protože jsme si pustili druhý film, ale došlo nám, že zdroj naší energie začíná pomalu-ale-jistě táhnout z posledního. Takže jsme zamířili do postýlek.

Musela jsem vstát v osm, protože mně potřeboval svět. Jsem správce babči bytu mezitím co budou v Americe (do dubna). A to zahrnuje jistou zodpovědnost - zalívat kytky (které vypadají jako by čekaly na smilování), úklid chodby a celkově udržovat byt při životě. Dala jsem si sprchu, poprosila mamku, ať mně hodí do města a zbytek si dokážete určitě představit. Chtěla jsem skočit do Rossmanu, ale měli jen do dvanácti a já přišla pozdě, no co se dá dělat.

O půl čtvrté jsem dorazila domů, snědla oběd, šla si ještě víc zpřeházet čas na spaní a teď jsem tady a píšu. Mám takové tušení, že sem píšu už dvě hodiny, ale raději se nad tím víc nezamýšlím, protože by mně asi vzaly mory. Absolutně netuším, co budu dělat, až ho dopíšu, ale o tom zase jindy.

Užívejte víkend a rozhodně jděte do kina na Hunger games,
stojí to za to!






2 komentáře:

  1. Lol s tím krausem jsem tam seděla já a ani jsem si vás nevšimla :DDD

    OdpovědětVymazat
  2. Zmínka o zubařce ... měla bych si konečně nějakou najít, je to nějaký ten pátek, co jsem u nějaké byla, protože se zuby nemám zase tak velké problémy ...
    šmarja, holka, ty toho zase máš. :D

    OdpovědětVymazat