6/12/2015

final countdown

Navazujíc na poslední článek, bych ráda poukázala na fakt, že člověk opravdu sklidí to, co zaseje. V pondělí jsme se účastnili finále Studenské Agory 2015 v Praze. Cesta do Prahy utekla jako nikdy předtím, nejrychleji strávené čtyři hodiny, co jsem kdy zažila. Fakt, že nás krom učitelky ubytovali všechny na jednom pokoji, byl popukání hodný. A jak je už zvykem, jít spát při takové příležitosti brzo, je trestné, a proto jsme si na druhý den museli vystačit s čtyřmi hodinami spánku. Nejrozkošnější na tom všem bylo, že jsme spali přibližně pět minut od Národního divadla, takže hned, co jsme vstali, jsme už seděli v centru u lívanců s borůvkami. A já se utvrdila v tom, že studium v Praze je jedinou přijatelnou cestou. Když jsem byla mladší, samozřejmě jsem byla jednou z těch, co snily o nyc, skandinávských zemích apod., ale už mi přece jen není čtrnáct.








Ráno jsme se tedy vydali do Lichtenštejnského paláce. Vědělo se o nás na míle daleko, protože nám zpěv jaksi přirostl k srdci. A to více, než je zdrávo. Do semifinále jsme už nepostoupili, a to prý proto, že i přes obrovský progres jsme se na začátku ostýchali. Dokonce nás původně i vybrali na postup, ale nakonec zvolili jinak. No nebudeme brečet nad rozlitým mlékem. Troufám si říct, že jako jediný tým jsme prohru přijali statečně, zazpívali zdejším pár skvělých písní z našeho polského repertoáru, udělali interview na kameru, navázali vztahy s Č. Budějovicemi, Olomoucem a na zbytek alespoň zapůsobili sympaticky. Pak tady byl tým z Prahy, kterému pogratulovali k výhře leda tak porotci, ruku by jim člověk ani nepodal a o fotku s nimi nestál ani mrtvý. A o to vše se zapříčinila nesympatičnost, fakt, že zúčastněným z jejich týmu bylo tak čtyřicet a neférové chování během soutěže o video, kde si nahráli lajky asijských bratrů. Na cestu zpátky však vzpomínám taky ráda. To, co se dělo ve vlaku, nechť zůstane mezi stevardy... a na mém videu, které se momentálně nahrává, ale kvůli obsahu bude zobrazitelné pouze našemu agoráckému týmu. 









Odnesla jsem si z toho minimálně tunu zkušeností a i přesto, že jsem nikdy nebyla skvělý debatér (paradoxně... pořád nejsem), jsem na dobré cestě to změnit, nebo s tím alespoň něco udělat. Člověku v publiku to přijde primitivní a nemá tušení, proč všichni zmatkují, jakmile se ale postaví na místo debatéra, roztluče se mu srdce a přijde na řadu starý známý adrenalin (cituju Ondru, haha). Já díky soutěži zjistila, že pročítání bakalářek a magisterských prací společně s vypracováváním témat je něco, v čem mě někdo jen tak netrumfne, u přípravy na maturu budu očividně ve výhodě. Se samotným mluvením mám problém, protože nějaký psychický blok, který je teď na prvním místě v seznamu typických znaků, které chci u sebe co nejrychleji napravit. Dále jsem se utvrdila v tom, že nespolehlivost a nedochvilnost jsou pořád vlastnosti, které na lidech nesnáším ze všeho nejvíc, alespoň že na sobě vidím chyb několikanásobně víc, takže se to krásně kryje. 

2 komentáře:

  1. Takové zkušenosti se vždycky hodí. :)
    Jinak - ozývám se snad po roce nebo jaké době, jsem to já Rony, nebo Verous311 ze skypu, jak jsme si řekly, že si zavoláme a nějak z toho sešlo. :D Vracím se na blog v jiné podobě. :D

    OdpovědětVymazat
  2. Je vidět, že jste si to užili, což je hlavní. :) Já jen nechápu, že jim to podvádění za první místo opravdu stojí..

    Chic By Jane

    OdpovědětVymazat