6/12/2015

final countdown

Navazujíc na poslední článek, bych ráda poukázala na fakt, že člověk opravdu sklidí to, co zaseje. V pondělí jsme se účastnili finále Studenské Agory 2015 v Praze. Cesta do Prahy utekla jako nikdy předtím, nejrychleji strávené čtyři hodiny, co jsem kdy zažila. Fakt, že nás krom učitelky ubytovali všechny na jednom pokoji, byl popukání hodný. A jak je už zvykem, jít spát při takové příležitosti brzo, je trestné, a proto jsme si na druhý den museli vystačit s čtyřmi hodinami spánku. Nejrozkošnější na tom všem bylo, že jsme spali přibližně pět minut od Národního divadla, takže hned, co jsme vstali, jsme už seděli v centru u lívanců s borůvkami. A já se utvrdila v tom, že studium v Praze je jedinou přijatelnou cestou. Když jsem byla mladší, samozřejmě jsem byla jednou z těch, co snily o nyc, skandinávských zemích apod., ale už mi přece jen není čtrnáct.








Ráno jsme se tedy vydali do Lichtenštejnského paláce. Vědělo se o nás na míle daleko, protože nám zpěv jaksi přirostl k srdci. A to více, než je zdrávo. Do semifinále jsme už nepostoupili, a to prý proto, že i přes obrovský progres jsme se na začátku ostýchali. Dokonce nás původně i vybrali na postup, ale nakonec zvolili jinak. No nebudeme brečet nad rozlitým mlékem. Troufám si říct, že jako jediný tým jsme prohru přijali statečně, zazpívali zdejším pár skvělých písní z našeho polského repertoáru, udělali interview na kameru, navázali vztahy s Č. Budějovicemi, Olomoucem a na zbytek alespoň zapůsobili sympaticky. Pak tady byl tým z Prahy, kterému pogratulovali k výhře leda tak porotci, ruku by jim člověk ani nepodal a o fotku s nimi nestál ani mrtvý. A o to vše se zapříčinila nesympatičnost, fakt, že zúčastněným z jejich týmu bylo tak čtyřicet a neférové chování během soutěže o video, kde si nahráli lajky asijských bratrů. Na cestu zpátky však vzpomínám taky ráda. To, co se dělo ve vlaku, nechť zůstane mezi stevardy... a na mém videu, které se momentálně nahrává, ale kvůli obsahu bude zobrazitelné pouze našemu agoráckému týmu. 









Odnesla jsem si z toho minimálně tunu zkušeností a i přesto, že jsem nikdy nebyla skvělý debatér (paradoxně... pořád nejsem), jsem na dobré cestě to změnit, nebo s tím alespoň něco udělat. Člověku v publiku to přijde primitivní a nemá tušení, proč všichni zmatkují, jakmile se ale postaví na místo debatéra, roztluče se mu srdce a přijde na řadu starý známý adrenalin (cituju Ondru, haha). Já díky soutěži zjistila, že pročítání bakalářek a magisterských prací společně s vypracováváním témat je něco, v čem mě někdo jen tak netrumfne, u přípravy na maturu budu očividně ve výhodě. Se samotným mluvením mám problém, protože nějaký psychický blok, který je teď na prvním místě v seznamu typických znaků, které chci u sebe co nejrychleji napravit. Dále jsem se utvrdila v tom, že nespolehlivost a nedochvilnost jsou pořád vlastnosti, které na lidech nesnáším ze všeho nejvíc, alespoň že na sobě vidím chyb několikanásobně víc, takže se to krásně kryje. 

5/14/2015

Aubrey / Agora

Týden teda začal velkolepě, hned v pondělí jsem narazila díky jedné fenomenální app na Francouze, který si podepsal vlastní ortel jistou nabídkou (ano, začal mě dobrovolně učit francouzsky). Strávili jsme šest hodin skypováním v angličtině, což mi přijde jako pozoruhodný výkon, do té doby jsem s nikým nemluvila anglicky v kuse víc jak dvě hodiny. 

Hned druhý den jsem běžela do knihovny, vrátila italštinu pro samouky (její samoučbu odkládám na dobu neurčitou, měla jsem díky ní zmatky se španělštinou, ou ou) a popadla verzi francouzskou. Společně s ní i knihu o Evropské unii a základy komunikace (to vše kvůli Agoře). A v neposlední řadě i originální anglickou verzi The Casual Vacancy (česká verze: Prázdné místo) od J.K. Rowling. Můj první pokus o obtížnější literaturu v jiném jazyce, takže uvidíme. 

Ve středu jsme měli na programu natáčení videa, na Agoru... kam jinam, nepřijdete o něj. Chvíli čekání na zbytek týmu jsme si s Katkou krátily focením pro jednu nejmenovanou competition, ukážu vám alespoň pár fotek, které mě zaujaly teda nejvíc. 


p.s. ten šeřík jsme do vlasů trhali pět minut před natáčením

Dostala jsem teď neskutečnou chuť jít někam/někoho/něco fotit... bude to tím, že mám v hlavě zakódovaný pátek, který je teprv zítra. No nic, jdu se prozatím pustit do francouzštiny, protože kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem. Au revoir!






5/08/2015

Wien 2015

Ve středečních ranních hodinách jsme se vydali na exkurzi do Vídně a hned prvním místem, které jsme navštívili, byl zámek Schönbrunn. Během hodiny jsme prošli všech čtyřicet přístupných pokojů pro veřejnost, mě osobně by však více zaujaly některé z těch šestnácti set pokojů, kam běžně lidé nemohou. Fotky z prohlídky jaksi nevlastním, protože zde bylo focení zakázáno. Hned na to jsme se však odebrali do zahrad onoho zámku, kde jsme byli svědky předfestivalových příprav. Kdo chtěl, vyšel i na pahorek, zapózoval skupince Němců na selfie, cvakl si Schönbrunn z dálky a šel dál. Sestup dolů před vchod zámku nám odtama trval více jak deset minut, což rozhodně nebyla doba, kterou bychom odhadli, a tak si Piotr a Tomek, naši všemi zbožňováni řidiči, počkali. 










Dále nás cesty zavedly ke Kunsthistorisches Museum (uměleckohistorickému muzeu). Osobně se mi několikanásobně více líbil interiér muzea, připadal mi vznešenější. Nejspíš to bude těmi sochami z egyptských a řeckých mytologií, rozsáhlejšími freskami, tvarem stropu, kdo ví... každopádně na mě muzeum udělalo mnohem větší dojem než Schönbrunn, ale i přesto se mi dvouhodina strávena zde jevila jako nekonečná. V půl patře se nacházely sochy a sošky bohů, dózy, papyrusy a další egyptské, řecké a italské pamětihodnosti. Zato v prvním patře mohl člověk shlédnout onu nekonečnou smršť obrazů, které vypadaly s prominutím všechny stejně. Trochu se o umění zajímám, člověk se tomu přece jen nevyhne, když se kreslení věnuje a obrazy mě přece jen baví, ale očividně si neoblíbím zobrazení ukřižování stokrát jinak, všelijaké abstrakce, které ve mně nevyvolají ani sebemenší emoci a portréty osob, které vypadaly, jako by už v době, kdy je malíř ztvárnil, nežily. Smířila jsem se tedy s tím, že i když se to nelíbí mi, najdou se lidé, kterým se to líbit bude a místo kritiky jsem se zaměřila na interiér, díky kterému jsem měla pocit, že jsem se ocitla v nebi. 














Poté jsme prošli pár parků, cvakli pár soch, navštívili katedrálu sv. Štěpána, uviděli Forever 21... a tady to vše začalo. Následovala tyranie, chtěli jsme osobní volno, protože byly čtyři odpoledne a my neměli ani prostor zajít si na oběd. Hned po zhlédnutí Mozartova domu jsme se vypravili na main straße, kde jsme si dali rozchod, zavítali do onoho nebe, pak se šli najíst do Mc'u, což znamenalo osudné shledání se Slovenkou za kasou. Po pár tortilách a doušcích koly jsme se vydali do Douglasu, odkud jsme si všechny odnesly suchý šampón Batiste, který se v pozdějších hodinách ukázal jako zázrak, nasledoval jásot. Po osobním volnu jsme sebrali poslední síly a namířili si to opět k Tomkovi a Piotrovi, kteří nás v devět večer přivezli do Vranova na Dyjí, kde jsme se uvelebili a přečkali noc v nádherném penzionu Gaudeo. 

Druhý den jsme se vypravili do ulic Znojma, o tom ale více až v příštím článku.


5/03/2015

BBQ vol. II

Tento víkend u nás zavládl gril. Sobotní klobásy jsem si sice odpustila, protože je nejím, co si budem povídat, ale když se dnes vytáhla přijatelná forma masa, neměla jsem námitky. 

Strávili jsme dopoledne u známého, kde se nás sešlo přibližně dvanáct. Škoda jen, že nám počasí přálo jen z počátku, později si z nás dělala obloha fórky a poslala nám i pár kapek, tyto těžké časy jsme však přečkali ve zdraví a rozprchli se domů až o pár hodin později. 









































V poledne mi zbytek dnešních aktivit předurčila Laura, když mi mezi slovy oznámila zítřejší dva testy, o kterých jsem neměla ani páru. Na druhou stranu se znám, takže vím, že učení za denního světla není v rámci mých možností (schopností?), takže nač si dělat zbytečné naděje a kazit krásnou neděli. 

Podařilo se mi objevit seriál Young and hungry, zprvu jsem mu pod vlivem předsudků nedala ani šanci (myslela jsem si, že se jedná o jakousi realityshow o vaření), ale během včerejší dlouhé chvíle jsem propadala nudě a mé oko modravé zavadilo pohledem o novou epizodu onoho seriálu, rozhodla jsem se, že si pustím alespoň první epizodu, abych zabila čas. Po první následovala druhá, třetí... až jsem jich stihla za večer patnáct, což je aktuální vydaný počet. Na čsfd to nemá zrovna bohulibé procenta, ale to je (předpokládám) tím, že to většina záporáků zabalila hned po první epizodě. Nebudu vám ale vykládat pohádku, že se jedná o prvotřídní dílo hodno Oskara, nejedná. Tohle totiž v mém případě není ani prioritou. Pokud se už dokopu ke sledováni sitcomu, tak mě musí umět pobavit a rozbrečet, a tenhle obstál.

Dnešní počasí stojí vážně za starou belu, mám díky němu pocit, že dělám všechno špatně. Každopádně mi nic nezkazí příští týden, prostě nesmí. :-)